GUDY VYPRÁVÍ...
... ŽIVOT ŠTĚŇÁTEK OD NAROZENÍ PO PŘEDÁNÍ NOVÉMU MAJITELI
Vítám zde všechny, které zajímá, jaké to je, být jezevčičí mámou. Mé oficiální jméno je Good Bye My Love Vitoraz, pro praktické použití poněkud méně vhodné a tak mi říkali Guďa a poslední 2 roky na mě volají Pižďulko. Vzhledem k mému věku se již považuji za důstojnou dámu (je mi 6 let) a podle toho se taky chovám. Čili proplouvám jezevčičím životem klidně a rozvážně, ne jako ta praštěná Twinky. Ne zase, že bych byla nějaký lenoch, taky si ráda proženu zajíce v lese nebo na poli, ale s rozmyslem. Přece se za ním nepoženu 2 kilometry, když už dávno vím, že po dvoustech metrech je ušák v čoudu. Ale co bych mohla dělat do umdlení, je nošení PET lahví z vody. Bohužel, moje panička v tomhle moc výdrže nemá. Hodí mi láhev dvacetkrát a po dvacáté první už remcá, že jí to nebaví.
15.9.2001
Před dvěma měsíci jsem byla na své třetí "svatbě". Bylo to u
jednoho drsnosrstého fešáka v Německu. Byl hezký, malý a hrozně šikovný.
Říkali mu Eddy a loni už se s ním svatbovala Grejska. Moje "svatba"
se vydařila a proto vám teď můžu o všem vyprávět. Ležím totiž v pelíšku,
mám u sebe 3 čerstvé piškuntálky a malinko času na psaní. Opravdu jen
velmi málo, protože každý den musím krmit (skoro každé 2 hodiny), omývat,
česat, uklízet (děti jsou hrozní bordeláři, to určitě znáte), zahřívat,
mazlit se s nimi a pečlivě hlídat. Na to, že moje prťata jsou ještě slepá,
hluchá a neumějí chodit, mají dost velké nároky. A na všechno mám jen
24 hodin denně. Pak že mateřská dovolená je nějaká dovolená.
Po návratu z Německa jsem do týdne poznala, že budu mít štěňátka. Poznám
to vždycky, ale panička mi málokdy věří. Mám pořád hlad a "cicmací"
náladu. V překladu mé paničky: "žeru jak mlejn a jsem citový simulant".Nevím,
kdo to vymyslel, ale mezi chovateli se traduje, že prvních asi 30 dnů
se mají "těhotné" fenky krmit normálně, čili z mého pohledu
málo. To je blbost. Březí fenky a hlavně já, by se VŽDY měly krmit ad
libitum, neboli do přežrání. To je můj názor, který žádné knížky nevyvrátí.
13.10.2001
Aby měla panička jistotu, odtáhla mě, přes můj odpor, k veterináři. Ten
mi šáhl na břicho, řekl, že tam cítí nějaké fazole a zase jsme šly domů.
Kdyby se mě zeptala hned...
Moje
děti mi v bříšku rostly jak z vody, resp. z jídla, které jsem jim pracně
sháněla. Psí jídlo se běžně shání po stolech, něco se najde venku, něco
se dá vyloudit na lidech u nás v práci a občas přijede babička.
U ní je loudění úplně nejjednodušší, babičky by měly jezdit alespoň třikrát
týdně.
15.11.2001
Po 62 dnech se moje děti začaly ozývat, že už by rády taky viděly svět.
Začala jsem se na tu velikou událost pomalu chystat. Odstěhovala jsem
se do své porodní bedničky a začala jí celou předělávat k obrazu svému.
Nejdřív jsem z pod prostěradel vyhrabala všechny noviny a pečlivě je roztrhala.
Potom jsem ještě musela přerovnat a rozházet hadry a nakonec vše nakupit
na jednu velkou hromadu do rohu. Toto vše jsem absolvovala dopoledne,
pak jsem si do večera schrupla, občas jsem ještě překontrolovala svoji
hromadu, zda se třeba nesesypala a kolem sedmé večer se první štěňátko
rozhodlo, že už chce na svět. Tak se mi narodil první chlapeček, to vám
je hned práce navíc. Drobečka musíte do sucha olízat, jazykem řádně promasírovat,
nakrmit mlíčkem a pořádně zahřívat. Za dvě hodiny se objevil další kluk
a po něm ještě kolem půlnoci holčička. Mám celkem tři. Loni jich bylo
pět a s tím už je moc práce. Tak letos si trošku orazím. Prvních 14 dní
je celkem klidných, hlavně tedy pro mojí paničku. Všechno obstarám sama,
jídlo, pití, hygienu i teplo. Moje panička mě jenom musí pořádně krmit,
abych na to všechno měla sílu. Teď už si stěžovat nemůžu. Jídla mám, co
tlama ráčí. A samé dobrůtky. Dostávám kuřátko s rýží, hovězí s nudlemi,
zeleninu a plno vývaru k tomu. Potom ještě pacholíky, tvaroh a mlíko.
A to všechno několikrát denně. Úžasné období.
27.11.2001
Trvalo přesně 12 dní. Večer si tak prohlížím svoje mimina a najednou koukám,
oni koukají na mě. Zatím mají jen takové škvírky, vypadají jak malí Číňánci,
ale za pár dní už budou mít kukadla jako korálky. Taky už si budu muset
začít dávat pozor na pusu. Za chvíli se jim otevřou i ouška a to potom
mají ty uši všude. Až se zase přijde Grejska nebo Twinka podívat, co mi
to v pelíšku píská, musím jim nadávat velmi decentně. Valíkovi nenadávám
vůbec, ten se dívat může, až začnou prckové chodit, bude jim muset dělat
náhradního taťku. Nechci si to s ním rozházet. A Rosťových 60 kg (Rosťa
je paniččin černý ruský teriér - má ho na hlídání) mě taky dovede udržet
"jazyk na uzdě".
3.12.2001
Dnes se udál další velký pokrok v životě mých štěňátek, tedy zatím
jen jednoho. Dalamánek poprvé a úplně sám vylezl z bedničky a procházel
se (tedy pokud se jeho pohyb dá nazvat chůzí) na koberečku před bednou.
Chodit totiž ještě moc neumí, je to spíš takové plazolezochození. Občas
se mu podaří postavit se na nohy, udělá 2 vrávoravé krůčky, spadne, chvilku
přemýšlí a pak to celé zkouší znovu. Je to legrační, ale jak se říká,
žádný učený z nebe nespadl. Zatímco se jeho brácha a ségra váleli v pelíšku
a trávili plná bříška mléka, Dalamánek se stihl doplazolezit podívat na
Rosťu, trošku oslintat třásně na koberečku (nevím čím to je, ale s každým
dalším vrhem jsou ty třásně kratší a kratší), prozkoumat paniččiny prsty
a když ho vzala do náruče, olízat jí celou bradu.
5.12.2001
Před chvílí přiletěla panička domů s očima navrch hlavy, prý viděla
báječnou věc. Čerta a Mikuláše. Mně to tak úžasné nepřišlo. 5.12. je to
věc celkem běžná. Ale vzápětí se přiřítila celá rozčílená Grejska, že
taky viděla hroznou věc. Skrz sídliště jeli NA KONI Čert s Mikulášem a
zpívali. Chtěla je prý zahnat pryč, ale u paničky pochopení nenašla. Že
se nehodí v půl jedenácté v noci štěkat. Co by ne, když oni můžou zpívat,
Grejska může štěkat. A kdyby moje panička byla pohotovější, mohla bych
vám to tady ukázat. Foťák sice měla, ale jak z ní postupně vylezlo, neměla
v něm baterky. To je celá ona.
6.-9.12.2001
V pelíšku začíná být docela rušno, na svou první cestu se vydal už
i Drobeček. Debrecínka se zatím jen povaluje a plazí se po bedničce. Od
chvíle, kdy moji kluci zjistili, že po těch čtyřech "výstupcích"
na spodku těla se dá také docela slušně pohybovat, nemám chvilku klidu.
Jejich včerejší objev, že chlupy na mém těle se báječně hodí k tahání
a že moje uši jsou také docela slušné kousátko (ve spojení s objevem existence
nožiček coby zdrojem posunu vpřed a hlavně vzad), z nich začíná činit
malé trapiče. Ale okolnosti stojí zatím stále ještě při mně. Nemají zuby
a já umím, když je nejhůř, vyskočit na paniččinu postel.
Drobečkovi se jeho poslední výlet trošičku zkomplikoval, při přelézání hrany bedničky se zasekl bříškem o okraj a protože se mu nepodařilo vyprostit se sám, začal hlasitě protestovat. Musela jsem do něj dloubnout čumákem, což jsem trošku přehnala a on se skutálel až na zem. Malinko údivem kvíknul, ale hned se otřepal a pokračoval v cestě. Mezitím nám panička vyčistila pelíšek a vyvětrala. S tím větráním to asi trošku přehnala, myslím, že nechat při mínus pěti otevřené okno déle jak půl hodiny by se dalo nazvat pokusem o vraždu. Kluci se ke mně přitulili a hřáli se navzájem, ale Debrecínce to očividně nestačilo. Začala neskutečně vysokou fistulí hlasitě vyjadřovat své rozhořčení. Tedy nevím, k čemu jsou lidem uši, když je stejně nepoužívají. Na řev, který by probudil i mrtvolu, moje nahluchlá panička zareagovala až za pět minut. Ještě chvíli a praskla by mi hlava. K její cti budiž řečeno, že aspoň pochopila, proč to nebohé štěně řve a vyřešila to velice elegantně. Drapla ho do náruče a zalezla s ním pod peřinu. A ta malá potvůrka do deseti vteřin zmlkla a okamžitě usnula. Panička využila situace a usnula taky, no, abych to zase nepřehnala, maximálně do pěti vteřin po Debrecínce. Ještě, že nám nečte pohádky, nikdy bychom se nedostali ke konci.
12.12.2001
Nastala další životní etapa mých dětí. Drobeček ke mně dopoledne přišel
a začal mi strkat čumáčkem do koutku tlamy. Pochopila jsem, že chce ochutnat
i něco jiného, než jen mé mlíčko. Protože potravu jim vydávit neumím,
doběhla jsem do misky pro syrový kuřecí krk a hodila ho mezi ně. Ani si
ho nevšimli. Naštěstí to panička pochopila také a přinesla jim plnou mističku
voňavé kašičky. Postavila štěňata kolem misky, ale ta, místo aby začala
lízat, bořila do toho čumáčky a frkala a kašlala. Tak si panička vzala
trošku kaše na prst a jednomu po druhém vysvětlovala, k čemu mají v tlamičkách
jazýčky. Moc platné to nebylo, většinu kaše napatlala štěňata na sebe
místo do sebe. Pečlivě jsem je olízala dočista a zbytek kaše jsem směla
zbaštit. Ale protože mám děti chytré, stačilo jim jen pár dní k tomu,
aby se naučily většinu kaše dostat do sebe místo na sebe.
13.-17.12.01
Štěňátkům začínají růst ZOUBKY. Od kojení už je musím odhánět. Jejich
zoubky jsou ostré jak jehličky a jejich hlad po mléku připomíná útok hladových
upírů. Ještěže jim panička začala dávat kromě pacholíků a kaše i mleté
maso s nudličkami a mrkví. O co více to nasytí jejich věčně hladové krky,
o to míň pak vysávají mě. A ještě jednu výhodu to má, vždy zbyde i něco
na mě.
Konečně se chodí venčit před boudu, takže už to po nich nemusím uklízet. Štafetu převzala panička. Také přišla na chuť objevitelským cestám po bytě. Když se vydají na "výlet" a ztratí se, už na mě neřvou jak pominutá, ale většinou se jim po chvilce snažení podaří vrátit se zpět. Začínají se trénovat v nových dovednostech: rvačky, honičky a skok do paniččiny postele. To zatím příliš neumí, chybí jim potřebná výška, ale štěňata to vyřešila po jezevčičím. Opřou se pacičkami o okraj postele a začnou srdceryvně kňourat. A protože si navíc dovedou zvolit vhodnou dobu, tak mezi první a pátou hodinou ranní, bývají úspěšná takřka ve 100% případů. Panička sice měla snahu jim to v začátcích rozmluvit, ale zkuste si ve tři v noci ukočírovat rozjívená jezevčíčata. Dvě vždy odnesete do boudičky a než dojdete pro třetí, ty první dvě už čekají zpátky u postele. Stačily dvě noci a rezignovala zcela. V současné době to u nás funguje takto: Já spím s paničkou v JEJÍ posteli a prckové usínají ve SVÉ bedničce. Kolem druhé v noci se probudí, půl hodinky si hrají, nabaští se a přijde na ně únava. Všichni tři se s příslušným zvukovým doprovodem postaví pod postel. Zhruba do jedné minuty se spustí ruka (paniččina) a vytáhne je nahoru. Štěňata ještě nejsou dostatečně unavena a začnou paničce okusovat uši (o mně naštěstí nevědí, neb spím zásadně POD peřinou). Nejpozději do 15 vteřin putují zpátky dolů, načež to kluci většinou vzdají a vrátí se spát do bedýnky. Ne tak Debrecínka. Mrška malá ještě chvíli obchází postel a zkouší to znova. Opře se o postel, nasadí fistuli, spustí se ruka a už je opět nahoře. Stočí se paničce u hlavy a za chvilinku spokojeně usne.
24.12.01
- VÁNOCE
Uplynul další týden a moje štěňátka za tu dobu udělala velký pokrok. Vyrostla,
vyspěla a samozřejmě zkrásněla. Jejich rvačky jsou na denním pořádku,
vlastně skoro nic jiného ani nedělají. Naučila se novým hlasovým projevům,
svůj repertoár rozšířila o ňafání, blafání, vrčení, vzteklé vrčení a občas
se jim povede i zaštěkat. Na kouzlo štěkání přišel první Drobeček a také
toho teď hojně využívá: když chce do jiného pokoje, na postel, aby mu
Rosťa uvolnil cestu (ten když se uloží v panelákové předsíni, neprojde
už ani to štěně) apod. Na všechny jeho štěkání funguje, jenom na Rosťu
ne. Ale štěňátka si vždycky poradí. Vyšplhají na něj a na druhé straně
jeho zad se zase skulí dolů. A pokud jim to po Rosťovi klouže, přidrží
se zoubky za jeho chlupy. Občas se sice Rosťa pokusí výstražně zavrčet,
ale jaksi mu to není nic platné.
Jsem moc zvědavá, jestli na nás dneska večer Ježíšek nezapomněl. Každý rok máme pod stromečkem plno dárků - dobrůtky na žvýkání (prasečí uši, sušené plíce, žvýkací tyčinky a plno jiných, jak říká panička č.2, "smrdutostí") a vždycky dostaneme plyšové hračky. Ale ne nějaké obyčejné malé medvídky apod., ale pořádně velké hračky. Většinou ještě větší než my. To se to pak přetahuje a škubá.
Naše
šetrná panička č.2, když zastupuje Ježíška, balí dárky svérázným způsobem.
Pro celou naši rodinu (4 lidští dospěláci + 5 psích dospěláků + občasná
štěňata) používá vánoční papíry z předchozích let. Samozřejmě i ty nadepsané.
Tvrdí, že na naše škubání a muchlání papíru je to až moc dobré. Ale pro
ostatní používá papíry nové a pěkné, prý aby neměla ostudu. Copak my jsme
nějaký póvl?
Občas se ale stane, že někdo (kdo asi?) zapomene přelepit nebo přeškrtnout
jméno obdarovaného z předchozích let a potom dojde k tomu, k čemu letos.
Náš velký páníček dostal balíček ve zlatém (použitém) papíru, kde bylo
malým písmem napsáno "táta". Já jsem hned po čuchu poznala,
že to asi pro něj nebude, ale co se do toho budu plést. S nedočkavostí
v očích ten velký dáreček rozbalil a v něm - syrové kuřecí krky. Začal
vřeštět a papír rychle otočil. Věděla jsem to, tlustým fixem tam svítil
nápis "pesani". A my jsme namísto dobroučkých krků zase dostali
knížku, nad kterou jsme zůstali stát s otevřenou tlamou.
Jak byl páníček šťastný, když jsme si dárky vyměnili. My pochopitelně také, protože knihy u nás okusují snad jen štěňata. A to si vůbec nejsem jistá, zda by jim právě tato kniha chutnala.
A
protože jsme celý rok byli moc hodní, našli jsme pod stromečkem plno dalších
voňavých dárečků:
- sýr (pro všechny)
- šunku (pro všechny)
- 2 krabice od bot výtečných "smrdutostí" (pro všechny)
- sušené rybičky (pro všechny)
- 2 malé plyšové chrastící hračky (pro Grejsku a Twinky)
- pískací botičku (pro štěňata)
- 3 konzervy junior (pro štěňata)
- pískací kostičku (pro mě)
- velkého plyšového delfína (pro Valentína)
Škoda, že neumím psát, tušila jsem, že "Ježíšek" zapomene Grejsce
přinést nový obojek. Starý ztratila už před dvěmi měsíci i se psí známkou.
Štěňata s námi u stromečku moc nebyla, ještě hodně spí, přišla se podívat
jen jednou. Ale za tu chviličku stihl Dalamánek oškubat z jednoho dárku
balící papír, Drobeček málem překousal šňůru od světýlek a Debrecinka
okousala dárkovou kazetu s vínem. Názorně demonstrovala svůj vztah k alkoholu.
31.12.01
- SILVESTR
Po delší době nás opět panička vzala do práce a poprvé s námi jela i štěňata.
Vezla se v přepravce a koukala jak "vyoraný myši". Debrecínka
celou cestu kňourala, zatímco kluci to prochrápali. Cesta trvá jen pět
minut, což se dalo vydržet. V práci jim nastalo pravé eldorádo. Kancelář
je veliká jako celý náš byt a to bylo pro štěňata nových podnětů. První
se osmělil Drobeček a vylezl z přepravky na průzkum. Následoval ho Dalamánek
a jako vždy, poslední byla Debrecinka, ta je opatrná. Ani jim netrvalo
moc dlouho pokřtít koberec loužičkami a začala šmejdit pod všemi skříněmi.
Jenom musíme dávat pozor na kabely, prckové to považují za nejlepší hračku
na světě. Od mých minulých dětí máme kabel od telefonu třikrát pospojovaný
a přelepený lepenkou, několik kabelů od nabíječek mobilů je už nepoužitelných
definitivně.
Venku je nádherný čistý bílý sníh, svítí sluníčko a ani nefouká ten protivný
vítr. A tak panička rozhodla, že vezmeme štěňata poprvé ven, do nějakého
neinfekčního terénu, protože ještě nejsou očkovaná.
Výlet netrval dlouho, moje milá štěňátka záhy zjistila, že to bílé studené na zemi, co se jim lepí na čumáček, příšerně studí. Jako nejlepší se jim zdálo použít taktiku "kdo uteče, ten vyhraje". Zpátky v přepravce byla první květinka Debinka (ta je na sebe velice opatrná) a než jsem se nadála, kluci vběhli za ní. Panička zavřela přepravku a klouzali jsme se domů. To byla zase akce. Cesta trvala 2x půl hodiny a vycházka 2 minuty i s výlezem a návratem do přepravky.
4.1.2002
Dnes bych vám chtěla vyprávět něco o povaze mých dětí. Dámy mají přednost,
takže začnu Debrecínkou. Je to holčička jak kulička. Je ohromně vynalézavá,
co se týká jejího pohodlí. Jako první uměla jíst, nejpečlivěji ze všech
se věnuje spánku, dává si velký pozor na přespřílišný pohyb (co kdyby,
nedej bože, něco zhubla) a nejdříve pochopila, jak si vyvřískat přístup
do postele.
To kluci jsou úplně jiní. Raubíři, jak se sluší a patří. Veškerý čas věnují
rvačkám, průzkumům terénu a pokusům přeprat ostatní jezevčíky. Ale nejvíce
si oblíbili Rosťu.
Je to náš černý ruský teriér na hlídání. Ten "trouba" jim dovolí skoro všechno. Mohou mu lézt po tlapách, tahat ho za chlupy, žužlat ocas a strkat mu hlavičky do tlamy. Trochu vrčí jen tehdy, když mu lezou do misky se žrádlem. Ale oni si z toho stejně nic nedělají. Když ho opravdu naštvou, tak se sebere a odejde jinam. To Valentin s nimi tolik trpělivosti nemá. Včera dal "výchovný pohlavek" Drobečkovi, protože mu chtěl vzít pískací hračku, kterou dostal od Ježíška. A dnes pěkně vyčinil Dalamánka, který se mu pokoušel sebrat tvrdý chleba. Dal mu takovou ťafku, že se Dalamánek překulil na záda, začal hrozně brečet a utekl se schovat do boudičky. Naříkat přestal, až když si ho vzala panička a pochovala ho. No, nedá se nic dělat, výchova musí být.
8.1.02
Na dnešek jsme s paničkou naplánovaly očkování. Řekla jsem štěňátkům,
co je čeká a jako jeden hlas začala křičet, že se z baráku nehnou. Je
jim to houby platné, na očkování nás jde šest, já + štěňata, Rosťa a Valentin.
Panu doktorovi se moji prckové moc líbili, píchl jim "včeličku"
obzvlášť šetrně, takže ani nepískli. Jekot spustili, až když je panička
zavřela do přepravky a šla platit. Proč řvali nevím, ale mám pocit, že
chtěli šmejdit po ordinaci. Přepravku z duše nesnášejí, mají pocit, že
jim omezuje osobnost. Při každé příležitosti, pokud v té přepravce zrovna
nejsou zavření, se ji snaží "rozložit na atomy". Na mě si panička
s panem doktorem vymysleli stříhání nehtů, činnost, při které se mi moje
už tak křivé nohy kroutí jak paragrafy. Tentokrát bylo moje kroucení k
ničemu, panička mě zákeřně podržela a veterinářskej mi je všechny ošmikal.
Tato činnost je mu zjevně bližší, než mojí paničce, stříhnul mě jenom
jednou. Panička mě taky střihne jen jednou, zato na každé tlapce.
Čili
má štěňátka se začínají stávat imunními. Do dnešního dne si již stihla
vytvořit imunitu vůči všem zákazům a příkazům, především vůči:
- zákazu rabování odpadků
- zákazu venčení se na koberec
- zákazu kradení jídla
- zákazu hlodání kabelů
- zákazu tahání za záclony
- zákazu upravování tvaru listů našich kytek
- zákazu ujídání žrádla jiným členům smečky
- zákazu trápení Rosti
- zákazu utíkání na chodbu
- zákazu chrápání na gauči
Příkazy ignorují naprosto všechny, pardon, kromě jednoho: "Prďátka,
papání"
16.1.02
Zatím se nic zajímavého neděje, dny se stávají podobnými jako vejce vejci.
Ráno vstaneme, panička odloužičkuje a odhovní předsíň, předloží našim
věčně hladovým krkům 3 pacholíky, naloží je do nenáviděné přepravky a
vyrazíme do práce. Tam štěňata chodí každé 2 hodiny ven, jedí a hlavně
si hrají, řádí a snaží se uvést vzorkovnu do stavu naprosté nepoužitelnosti.
Občas dovolí paničce i pracovat. K večeru přichází na řadu opět přepravka
a přesun domů, pro změnu následuje pokus o demolici bytu a kolem desáté
se štěňátka konečně uloží ke spánku. Kam jinam, než do peřin. To si konečně
odpočinu i já, už mě unavuje čelit 100x denně jejich pokusům vycucat ze
mě trošku mléka. Další den ráno vše začíná nanovo.
20.1.02
Zajímavý postřeh jsem učinila dnes! Moji potomci asi nebudou úplní tupci.
Drobek si našel v práci obzvláště chlupatý smeták, ale mělo to jeden háček.
Debinka ho chtěla taky a Drobek jí ho nechtěl dát. Tak ho Debi chytla
za ucho, pořádně stiskla a držela. Drobek pištěl, ale nepustil. Debi začala
s uchem lomcovat a to už bylo na Drobka moc, pustil smeták a ohnal se
po ní. Debi na nic nečekala, vyplivla oslintané ucho, popadla smeták a
pádila s ním do pelíšku. Jak ta na sebe byla pyšná...
23.1.02
Přijela babička, tudíž nás čekají dny hojnosti. Byl vydán všeobecný zákaz
krmení Grejsky a Twinky (babičkou zřídkakdy respektovaný), které jedou
o víkendu na výstavu a drží odšpekovací dietu. I štěňátka záhy pochopila,
že u babičky je nejjistější vrhnout se první do tašky. Zatímco Rosťa svědomitě
vítá a snaží se babičku povalit na zem (což mu nedělá velké problémy,
jeho 60 kg proti babiččiným 45 kg), prckové se mu propletou pod nohama
a dají se do revidování obsahu tašek. Málokdy neuspějí. Po jejich vyplenění
ukradli babičce kožešinovou čepici a při přetahování s ní pěkně vytřeli
loužičku, kterou někdo z nich těsně před babiččiným příchodem vyrobil.
