TWINKY VYPRÁVÍ...

... JAK JE KRÁSNĚ U MOŘE

Naše paničky si v zimě uvědomily, že pomalu ale jistě zapomínají, jak je moře slané. Pro ně žádný problém. Není nic jednoduššího, než najít nějakou zajímovou výstavu u moře ve vhodném letním termínu. Volba padla na Slovinsko a Chorvatsko, kde se každým rokem koncem června koná "duovýstava" přímo na pobřeží. A tak bylo rozhodnuto. Sobota a neděle výstava a poté týden válení u moře. Kde konkrétně? To se mělo řešit operativně na místě. No, potěš...
Abych vám vše uvedla na pravou míru, já jsem se sice jako nejzkušenější vypravěč ujala vyprávění, ale tentokrát jsem se "psí dovolené" účastnit nemohla. Mám hromadu práce s výchovou svých pěti štěňátek-piraní. A proto vám teď převyprávím, co jsem vytáhla z Debči, Dalamánka, trošku z malé Frgy i z ostatních jezevčíků...

Tak tedy, tohle prý vyprávěla Fatynka:

V nekřesťanskou hodinu 5,45 ráno jsem šla s mojí paničkou do auta, když volala paninka Kennyho a Ryana. Prý má vybitou baterku u auta, nemůže nastartovat a máme se pro ní stavit. Na to, že dorazíme na sraz v 6,00 jsem trpce rezignovala. Cestou jsem namýšlela, jak nafouknout auto, aby se tam všechny cestovní "hlouposti" Miklášů vešly. Vyhodit plynovou nádrž? Zadní sedačky? Uříznout střechu? A co takhle mojí paničku? A né, jsem jezevčík, moje tlapičky nedosáhnou na pedály. Budou tu zapeklitost muset vyřešit beze mne.

Další zdržení následovalo vzápětí. Do Brna jsme jeli třemi auty, protože po návratu od moře jedem ještě každý na svoji výstavu. Teta Olina a její smečka dorazila na sraz také se zpožděním, navíc s poloprázdným předním kolem. Funkční vzduch jsme našli až na čtvrté benzínce. Dále jí nesvítil přední světlomet a co víc, přivezla s sebou vytrvalý déšť. Oprava píchlého kola u transportéru nám také moc nepomohla. Než jsme dojeli do Brna, nabrali jsme oproti časovému plánu slušné tři hodiny zpoždění. Náš osud definitivně zpečetil nákup v brněnském Tescu. Měl sice sestávat pouze z nákupu potravin a použití WC, ovšem za předpokladu, že s námi 12-ti slušně vychovanými jezevčíky nejedou 4 trhlé baby.

Po menší roztržce s pokladním o nutnosti vyndavat z košíku všechny čtyři kartony minerálek (nutno podoknout, že pokladní nakonec vyhrál) a "neplánované" návštěvě bot, kabelek, oděvů, tabáku a kosmetiky, nakonec paničky skončily na obědě v čínském bistru. Další dvě hodiny k časovému plánu navíc. Zbytek cesty už proběhl bez vážnějších problémů a za hluboké noci jsme dorazili do slovinské Portorože. Faktor hluboké noci (rozuměj hodně po půlnoci) způsobil, že se nám nejen nepodařilo najít moře, ale bohužel ani žádný penzion či jiné ubytování. Nechytly jsme se ani v hotelích, a to i přes to, že paničky před recepčními zredukovaly počet psů ze 12-ti na 8. Dva psy na osobu byli někteří i ochotni zkousnout. V jednu chvíli to začalo vypadat docela nadějně, objevil se penzion, kde bylo volno a jehož majitel v půl druhé v noci ještě nespal. Mělo to malý háček. Nesměli tam psi. Po vášnivé poradě bylo rozhodnuto, že nás paničky obětují. Měli jsme zůstat spát v autě. Celé to nakonec vyřešil majitel penzionu, který nám vzápětí sdělil, že ani v autě psi nesmí spát, neb by určitě štěkali pod okny. Nevím, jak na to přišel. Psi a štěkat???

Po tomto formálním vyhození si paničky chtě nechtě vyzkoušely osud, který nám chtěly nachystat. Spaní v autě nás čekalo všechny. Našli jsme výstaviště a zařadili se mezi obytné karavany. S naší dodávkou bychom mezi ně i zapadli, nebýt pár drobných rozdílů. Oni měli WC, sprchy a veškerý komfort a my pouze okolní řídké křoví, 1 flašku vody, auto plné krámů, 4 paničky a 12 spolucestujících psů. My jsme oželeli večeři a paničky podstatnout část prostoru v autě+večeři. Což je, myslím, víc než spravedlivé. Po "noci plné vášní" paničky nešetřily nadšením, když v areálu výstaviště objevily vedle WC i dvě sprchy s teplou vodou. Zabraly je na velmi, ale opravdu velmi dlouhou dobu. Poté nálada prudce vystoupala z bodu hluboko pod bodem mrazu do závratných výšin a sobota se začala jevit jako skvělý den. A protože mě začíná brnět tlapka, předávám pero nejstarší z nás , 13-tileté Tanice:

Pro mě to byla první mezinárodní výstava v mém životě. Panička mě přihlásila až na nedělní výstavu do Novigradu, a tak jsem měla celý den na pozorování výstavního dění a sledování výstavního zápolení mých vnoučat Ryana a Iman. Výstava se konala v areálu přístaviště, ve dvou krytých halách. Ve vedru, které venku panovalo, to byl od pořadatelů vynikající nápad. Hned ráno mě zaujaly vystavené poháry. Tajně jsem doufala, že i na někoho z naší partičky nějaký vyjde. Samotné posuzování probíhalo podle našich zvyklostí a než jsem se párkrát vyspala, začaly odpolední soutěže. Jako první nás reprezentovala čtyřměsíční drsnosrstá Frgy (celým svým "urozeným" jménem Sweetax Freckled Fergie). Svým překrásným druhým místem v soutěži o nejlepší štěně odstartovala úspěchy naší výpravy.

Následovalo druhé místo v soutěži párů , další druhé místo v klání o nejlepší chovatelskou skupinu a den završil Ryan ziskem druhého místy ve IV. skupině. Bilance dnešní výstavy překonala má očekávání - 5 pohárů a 4 pytle žrádla. Další průběh už jsem nestihla sledovat, neb naše poučené paničky při představě další noci strávené v autě začaly překotně balit. Během půl hodiny už jsem byli na cestě do chorvatského Novigradu. Tentokrát nás nic nezdrželo, celníci dokonce nechtěli vidět ani pasy, a během další půl hodiny jsem vjížděly do Novigradu. Města, které se na dalších šest dní mělo stát naším novým domovem. I když ze začátku to tak rozhodně nevypadalo.

V první turistické kanceláři sice ubytování měli, ale daleko od moře. A co víc, za nás roztomilých, hodných, příjemných, vychovaných a jenom osm přiznaných jezevčíků chtěli stejně peněz, jako za naše čtyři neposlušné, bláznivé a trhlé paničky. V další agentuře nám bylo s úsměvem sděleno, že se psy to budeme mít VELMI těžké a nejspíš se nám ubytování sehnat nepodaří. Ale nakonec stálo štěstí při nás. Při svém křižování městem jsme shodou okolností objevily areál výstaviště, který byl postaven na loukách okolo hotelu Maestral. V tom hotelu bylo pochopitelně obsazeno, ale byla tam velice ochotná a milá paní recepční, která zavolala svojí kamarádce. A tahle její kamarádka nejenže měla jeden 4-lůžkový apartmán volný, ale navíc jí nevadilo ani 8 psů. A potom, když se vše provalilo, tak ani 12 psů a ještě za nás paničky nemusely platit ani korunu navíc. Pardon, euro. K tomu všemu byl penzion jen pět minut od výstaviště a 2 minuty pěšky od moře. A byl nádherný: 2 velké ložnice, krásná koupelna, prostorná kuchyň s velkým jídelním koutem a rozlehlý obývák s "telkou". A hlavně, všude na podlahách pouze dlažba a ani kousek koberce. Lidé, kteří měli někdy pohromadě 12 jezevčíků, jistě vědí, o čem mluvím. Pro ty ostatní je lepší nevědět. Tím samozřejmě nechci říct, že bychom my jezevčíci byli nějaká čuňátka (prasátka prominou), ale znáte to. Jezevčík je jezevčík. Ten TO neřeší. Sem tam, pochopitelně zcela vyjímečně, jen párkrát do roka, se jaksi zapomene. A když je nás tolik pohromadě, tu zapomene jeden, dva, tři, čtvrtý se opičí, pátý nechce zůstat pozadu a už je zle. Dlažba nám ušetřila mnoho výprasků.

Večer jsme s paničkami vyrazili na obhlídku pláží a moře. Pro nás pejsky snad nemohlo být lepšího místa. Po projití naší "apartmánovou" čtvrtí se před námi objevila místní příroda v celé své kráse. Borový les, plný nádherných vůní, se táhl v délce dvou kilometrů podél mořského pobřeží. Zvolna přecházel v místy jemně oblázkovou, místy skalnatou pláž s naprostým minimem koupajících a pečících se tůůůůristů. Ale o krásách pláže a přilehlého lesa vám bude muset vyprávět někdo jiný. V mých třinácti letech se už přeci jen držím poněkud "u země". Najdeme někoho běhavějšího, někoho aktivnějšího, někoho, kdo celý les i pláž prozkoumal do posledního kamínku a poslední šišky. Někoho z "drsňáků".

"Dino, Dalamánku, co třeba někdo z Vás?"
"Dalamánku, nenech se prosit. Zmetek, už zase někam zmizel."
"Dino, měj úctu k nám babičkám". "Hodnej kluk."

Průzkumníkem, to jsem teda byl. Všichni se na vycházce moc loudali, není divu, když 2 dny pořádně nespali. Okolí moře bylo opravdu nádherné, široko daleko žádné silnice a turistů tak akorát. Prostě psí ráj. Vyzkoušeli jsme hned moře, ale naše paničky spěchaly vybalit a udělat večeři. Kdo by myslel na jídlo, když tu bylo plno tak zajímavých věcí. Nedalo se nic dělat, zmoženi z předchozích dnů jsme šli brzo do pelíšků. V neděli ráno jsme vstávali až po osmé, protože výstaviště jsme měli opravdu kousek. Jediné pozitivum. Vím, o čem mluvím, když se paninky rozhodují, že pojedem na výstavu. Už při vjezdu jsme potkali známé z předešlého dne - italské dobrmany, kteří zase začínali v našem kruhu. Pak ještě baseti, bíglové, 1x bloodhound a ridžbegové. Celý den bylo neuvěřitelné horko. Ještě štěstí (či prozřetelnost našich paniček), že jsme byli vybaveni stanem a velkým množstvím vody. Pan rozhodčí byl z Itálie a celkem mu to odsýpalo. Ale stejně jsme přišli na řadu až odpoledne. Nevím, proč si vy lidé myslíte, že výstavy jsou něco úžasného. Já celý den myslel na moře. Jak se vykoupu a jak se proběhnu ve stínu lesa. A jak se pak zase vykoupu, a zase se proběhnu v lese a zase se vy... . Ještě chvíli a z toho horka mi vypne mozek. Pokud se mi dneska už z hlavy nevypařil.

Skončili jsme někdy kolem páté a já se nemohl dočkat, kdy už budeme u moře. Po návratu jsme se našim domácím pochlubili vyhranými poháry. To jen aby si nemysleli, že u nich bydlí nějací "vořeši". Má nedočkavost byla podrobena tvrdé zkoušce. Po malé svačince se naše paničky odebraly do svých pelíšků a prý si dají "dvacet". Neřekly, zda minut či hodin. Stará Tanika tvrdila, že určitě minut. Ale já mám pocit, že to bylo víc. I když dvacet hodin to taky nebylo. Nemůžu tomu přijít na kloub, kolik času je to těch "dvacet". Chtěl jsem se ještě zeptat Taniky, ale chrápala jak dřevo. Vlastně už spali všichni. Tak co jsem mohl dělat jiného, než taky "dvacet".

O moře jsme nakonec nepřišli, byla večerní procházka a o co víc se spalo, o to delší jsme si ji udělali. Chvilku jsem nebyl já, chvilku nebyl Dalamánek. Aspoň trošku jsme jim to zdržení oplatili.

"Frgy, máš něco na práci?"
"Aha, jen žužlání vodítek? To může počkat. Pojď si převzít štafetu."
"Že jsi ještě maličká a neumíš psát? To není omluva, můžeš to diktovat třeba Pižďulce."
"Tak dobře. Pižďulko, připravena? Piš:"

V pondělí ráno jsme vstali v 11 hodin.
Nasnídali jsme se.
Potom jsme šli k moři.
Moře bylo teplé a modré.
Svítilo sluníčko.
Bylo to hezké.
Večer jsme šli domů.

"Božínku, to je jak když píše prvňáček povinný pohled mamince ze školy v přírodě," zaúpěla Pižďulka. "Nemůžeš šířeji?"
"Šířeji?" ofrňovala se Frgy.
"Víš co, běž raději pokračovat v žužlání čehokoliv. Aspoň v tom jsi už dosáhla téměr dokonalosti," odbyla ji Pižďulka. A hned začala přemítat: "Komu já jen to pero vrazím? Á Debčo, jdeš jako na zavolanou."
Největším postrachem této výpravy se pomalu ale jistě stával papír a pero.

A Debča se do toho dala:
Snad abych trošku objasnila situaci. Frgy je nový člen naší smečky, kterého si panička před dvěmi měsíci přivezla z Dánska. Je po hogo-fogo rodičích a taky se podle toho tváří. Je úplně jiná než my. Je totiž celá červená, jen nos a oči má jak uhel. Dneska jsou jí 4 měsíce a 2 dny. Jsou dovednosti, kterým se teprve bude muset naučit.

Pondělek byl skvělý odpočinkový den. Hned po ránu jsme postupně od 6,00 do 8,00 vzbudili paničky a donutili je vzít nás ven. Moc jsme se tešili k moři a do lesa. Jenže ouha. Ony s námi jen obkroužily blok a zase zalehly do postelí. Kolem 11,00 se to začalo probouzet podruhé a jak jsme doufali, snad i definitivně. Po úmorně dlouhém snídaňo-obědu, který se nás, nevím proč, vůbec netýkal, se konečně začalo balit. To zas bylo zbytečných krámů. Deky, opalováky, ploutve, šnorchl, podvodní brejle a jiné, dle mého názoru zcela zbytečné "nezbytnosti". U moře bylo žůžově. Našli jsme si klidný koutek lesa u jemně oblázkové pláže, rozložili věci a vyrazili do vody. Tady je důležité podoknout, že my jezevčíci se dělíme na 3 základní skupiny: koupači, nekoupači a vydroni. Koupači se dále dělí na podbřišní a nadbřišní.

Hned vysvětlím:
Nekoupači jsou ti, kteří mají vrozený odpor k vodě a nestrčí do ní chlup ani pod pohrůžkou zastřelení (hození do vody paničkou se nepočítá). Letos mezi ně patří drsňačka Faty a dlouhánky Iman, Eimy a Tanika. Podbřišní koupači se vyznačují tím, že do vody sice jdou, ale za žádných okolností nedopustí, aby se jim voda dostala k břichu a zásadně neplavou. Zatím je reprezentuje Frgy. Naproti tomu nadbřišní koupači se klidně ponoří až po krk, ale plavou zcela vyjímečně (většinou z donucení). Například dlouháni Ryan, Kenny a Ery. Vydroni se rozpoznají snadno. Pokud by nemuseli, vůbec by z vody nevylezli. Nezáleží jim na teplotě ani na hloubce. A už vůbec neřeší, zda mají aspoň malinkatý důvod, do té vody lézt. Prostě tam jdou. Do této kategorie spadají především drsňáci. Tj. Dino, já, můj brácha Dalamánek a naše máma Gudy, řečená Pižďulka.

Po počátečním osvěžení nás paničky odvedly zpátky do lesa, kde jsme museli zůstat. K naší velké radosti nás nepřivázaly a tak i to "zůstání" bylo velmi volné. Honili jsme racky po břehu a vynášeli z vody šišky a klacíky. Báječný život. Občas nás naše panička brala k vodě po jednom a dělala s námi "výplavy" na moře. Což vypadá asi tak, že nás nechá chvíli na břehu, vleze do moře, kousek plave a pak pískne. My skočíme do vody a plaveme za ní. Když jí dohoníme, můžeme si jí vlézt na záda a nechat se vozit. Cestou zpátky nás ze zad shodí a ke břehu už musíme plavat sami na "čubičku". Nutno podoknout, že panička si na to bere ploutve, jinak bychom jí asi utopili.

Úterek byl DEN OLÍKA (panička Iman, Eimy a Taniky).
Největší smíšek z nás jezevčíků je Ery. Je to jezevčík s velkým J. Paličatý, tvrdohlavý, svéhlavý - jezevčíčí samorost. Určitě vám s velkou chutí poví, jaké pocity zažívá ten, kterému se ráno přilepí smůla na paty a ne a ne se odlepit. A proto teď bude následovat vyprávění o DNI OLÍKA od juzefčíka Eryho:

Cachtání u moře není jen tak. O tom ví své naše "teta" Olinka. Trpí tou posedlostí, že kdykoliv se objeví u moře, nutně musí aspoň polovinu času sbírat mušličky. Břeh na naší části pláže byl velmi skalnatý, s různými podmořskými údolíčky, příkopy a útesy. Jednu chvíli jste šli ve vodě sotva po kolena a najednou jste tam byli po krk (v lepším případě). Na druhou stranu to bylo úžasné pro potápění, na dně takovýchto "údolíček" žila malá zoologická zahrada a panička Dalamánka trávila s pomocí šnorchlu, ploutví a brýlí mnoho času pod vodou, proplouváním mezi skalisky. Moc si to pochvalovala. Ale zpět k Olince.
Vše začalo tím, že jí při hledání mušliček jaksi sklouzla noha a Olinka, ač se snažila sebevíc, situaci neustála a kecla si na zadek na okraj jednoho velkého kamene. Což by samo o sobě nebyla velká tragédie, kdyby inkriminovaný kousek kamene neobývala velká sasanka. K Olčině smůle žahavá. Její plavky-neplavky nebyly pro sasančina žahadla velkou překážkou a Olča na vlastní zadek pocítila, jaké to je, přijít na návštěvu neohlášena. Vystřelila jak raketa, koulela očima a ječela. Nejdřív to jenom pálilo, posléze to začalo bolet a do večera měla Olča pocit, že jí narostl zadek velikosti kola od traktoru. A ty vzory, co se jí na zadnici vytvořily. Modrá, zelená, červená, hnědá, kolečka, trojúhelníky... To už malinko přeháním, ale duhová nádhera to byla. Ostatní paničky se jí pořád chechtaly, ale poctivě ji mazaly vším možným, jen aby to nebolelo. Z vnějšku a když to nepomáhalo, tak k večeru i zevnitř. Ještě se vrátím k těm mušličkám. Příliš úspěšný sběr to nebyl. Mezitím, co Olina položila mušličky na břeh a věnovala se svému pošramocenému pozadí, dobrá polovina jich dostala nožičky a utekla zpátky do moře. Ještěže tak. Kdo ví, co to vlastně nasbírala.

Večer paničky vyrazily do víru velkoměsta. Jako obvykle bez nás. To jsme samozřejmě nemohli nechat bez patřičné odezvy. Jestli chtěl někdo v okruhu 100 m spát, tak rozhodně nespal. A představte si, ještě nás za to seřezaly. Na světě není žádná spravedlnost. Oni si užívají ve městě a my si trochu zábavy užít nemůžeme? No hrůza. V noci pokračovaly v rozdělané "práci", protože moje panička se stala tetou a každý nový prcek se musí pořádně zalít. Nemyslím, že obsah jejich skleniček ukrýval vodu. A aby Olinka dotáhla svůj den D k dokonalosti, zřítila se ze židle, ulomila jí nohu, odřela si rameno a narazila zápěstí. Když něco dělá, dělá to pořádně. Paničky se opět převtělily do role ošetřovatelek a já to vše zpovzdálí pozoroval. Není radno se v takovéhle situaci moc přibližovat. Ohlídat tuhle smečku dá docela fušku. K tomu všemu mi začala vonět Pižďulka, tak musím hlídat ještě ji. Zcela vyčerpán jsem k ránu usnul a nechal si zdát krásný sen o společném dni s háravou Pižďulkou. Můj sen se stal radostnou skutečností. Pižďulka opravdu začala hárat. K velkému zděšení paniček a k bezmezné radosti pánských členů smečky. Celý následující den jsem strávil po jejím boku. Takový věrný džurbas se ze mě stal.

Navečer byla opět naplánována akce ve městě, ovšem tentokrát jsme doma nezůstali. Být důslední se občas vyplatí. Vše bylo naloženo do auta a vyrazili jsme. Ani pěšky už si s námi netroufly. Město není špatné, ale...
Možná by bylo lepší vzdát se nočního vytí a zůstat spát na pokoji. Ženská mánie v nakupování. Strašná nuda, většinou se ještě někde zaseknou a to nebývá na pět minut. První zastávka byla ve stánku s malůvkami na tělo. Uplynulo sotva 45 min. a už bylo pět delfínků na kotnících. Celou dobu, co to paničkám malovali, říkám:
"Tetování je lepší - vydrží."
Nic. Tak znova, důrazněji:
"Tetování je lepší - vydrží."
Zase nic. Nadechl jsem se k třetímu pokusu a už jsem ji měl. Prej neřvi pořád na ty racky.
No řekněte. Je tohle vůbec normální? Je to normální? Začalo pršet, paničky hysterické, že se jim delfíni rozmažou. Děs, běs. A přitom jim to celou dobu říkám:"Tetování je lepší - vydrží".Musím to vědět, už tři roky mám jedno v uchu. A drží, voda nevoda. Jenže proč by mě někdo poslouchal, že? Skončili jsme v cukrárně, kde jsme způsobili menší rozruch. Kdo kdy viděl deset jezevčíků nacpaných pod cukrárenským stolečkem? Přečkali jsme i s delfíny déšť a vyrazili na další etapu. Neušli jsme víc jak 20 metrů a další zastávka. Obchod s cingrlátky. Paničky zahučely dovnitř a když vyhučely (opět to nebylo slibovaných pět minut) byly ověšené jak cikánské baronky. Paničce od Fatynky viselo cosi blyštivého z uší a Olinka si taky pořídila něco, čemu vznešeně říkala "bolestné od přítelkyně sasanky". Následující část cesty vedla přes centrum Novigradu, kterou jsme kupodivu zvládly bez výraznějšího zdržení. Následovala opět cukrárna se šlehačkovým desátkem pro nás. Příliš se paničky nepředaly, ale aspoň malá náplast na ochozené tlapky. Stejně jsem celou dobu myslel na Pižďulku. Zůstala sama na baráku. Co když se bojí nebo se mi tam vloudil cizí pes? Paničky prý zamkly, ale znáte ženské s vidinou nakupování před sebou. Cestou k autu jsme to vzali přes maják, pořídili poslední společnou fotku a hurá zpátky k domovu.

Paničky se uslepičily na verandě a já jsem šel zkontrolovat Pižďulku. Byla v pořádku. I poslední noc v Chorvatsku jsme si užili až "do dna". Hlavně ta člověčí součást naší výpravy. Ráno nás čekalo již jen balení, uklízení a dlouhá cesta domů. A protože jsme i tuto poslední část zvládli bez úhony, nezbývá mi, než odložit pero a popřát vám mnoho inspirace pro cestování s námi psy.

Toto vyprávění jsem měla za spolupráce mé paničky, Evy Miklášové a Oliny Hofmannové napsané již v létě roku 2003. Ovšem zásluhou "rychlosti" mé paničky se na stránky dostává až nyní. Pokud se vám některé údaje zdají méně aktuální, tak se vám to zdá správně.

Vaše jezevčice Twinče-Svinče
Foto: K.B.