Twinky vypráví 07 ...

VELKÝ PŘÍBĚH O KACHNÁCH

Dnes vám povím jeden příběh, moc smutný příběh, pravdivý příběh. Příběh, který vás možná vezme za srdce. Tři roky to byl veselý příběh o životě jednoho hejna divokých kachen. Smrt, která přišla dnes ráno, z něj udělala tento smutný příběh.

Už tři roky žiju s mojí paničkou a ostatními jezevčíky na venkově. Kousek za Prahou, v malé vesničce pod lesem, máme naši malou chaloupku. V té vesničce není skoro nic, ani obchod. Jen věci nezbytné pro hladký chod malé vesničky. Hospoda. A to hned dvě. Potom ještě malá škola, malá dětská hřiště - také dvě, autobusové zastávky - pro změnu rovnou dvě a velká náves, jen jedna. Na návsi se setkávají všechny tři silnice, které do naší vesnice vedou. Každá správná vesnická náves musí mít rybník. A ta naše ho má. Krásný velký rybník, obklopený starými vrbami, kde celý den vysedávají rybáři, kteří ještě nikdy nic nechytili. A na tomto rybníku začíná můj velký příběh. Ani ne tak velký svým obsahem, jako svou hloubkou. Ten příběh, ze kterého se dnes ráno stal smutný.

Náš rybník si oblíbilo hejno divokých kachen. Každé jaro, po celé tři roky přilétají, aby daly život nové generaci. Někdy zůstávají i v zimě, dokud rybník nezamrzne. Potom odletí. Možná dolů na Berounku, nebo do Prahy na Vltavu, a nebo jenom do jiné vesnice, která má ještě větší rybník. Nevím. Ale jedno vím jistě, vždycky se zase vrátí. Chodíme se na ně s paničkou dívat a sem tam jim přineseme nějakou dobrůtku. Občas nám panička dovolí kachny prohnat. Je to velká legrace, pro nás i pro kachny. Mají z nás "dobrý den". My plaveme jak o závod a kachny se na nás vesele dívají. Když se moc přiblížíme, kousek popoletí a zase na nás počkají. Panička nás nechává plavat maximálně do půlky rybníka a pak se musíme vrátit. Kachny to vědí. Když je honěná s jezevčíky omrzí, odletí na druhý konec a přestanou si nás všímat. Tuhle zábavu smíme provozovat jen v období, kdy kachny nemají malá káčátka. Pak je cokoliv, co byť jen vzdáleně připomíná kachnu, absolutní tabu. Naše kachny mají kromě honění s jezevčíky ještě jednu zábavu.

Jsou to tvorové neobyčejně společenští, vyhledávající blízkost lidí. Nedělám si iluze o jejich lásce k lidem, viděla bych to spíš na lásku procházející žaludkem. Ale co, láska je láska, jak se zpívá v jedné písničce. Každé ráno chodilo naše hejno kachen na autobusovou zastávku, která je hned vedle rybníka. Vždycky vyloudily něco dobrého na zub a když lidé odjeli za prací, přesunuly se kachny na silnici a ozobávali z krajnic mladou travičku. Silnici si vždycky zabraly na celé dopoledne a velmi neochotně pouštěly projíždějící auta. To samé praktikovaly i večer. Stal se z toho takový kolorit naší vesnice. Až do letošního jara. Na jaře se nevrátilo celé hejno, ale pouze jeden pár. Pořád se na ně sice chodíme dívat, ale honit už je nesmíme. Působí tak opuštěně. Ale mají se rády, nehnou se o sebe ani na krok, láskyplně se ožužlávají a kachna bez kačera nedá ani ránu. Také přestaly chodit ráno na zastávku, celé dny se drží pouze na rybníku a prožívají svou velkou lásku. Už to s nimi není ono. Až minulý týden se vše otočilo. Jeli jsme s paničkou pozdě večer z práce a co nepotkáme na silnici? Naše kachny. Se stále stejným otráveným výrazem nám uhnuly a dál se věnovaly své činnosti. Všechno se vrátilo do starých kolejí. Každý den, už celý týden, je potkáváme. Ráno, když stojí s lidmi na autobusové zastávce. V poledne, když za námi připlavou k břehu rybníka, zda pro ně nemáme nějakou pochoutku. A každý večer, když se vracíme z práce, na nás čekají na silnici. Jsou to zase naše staré známé přátelské kachny. I se všemi svými zvyky. A i když jsou jenom dvě, jsou to překrásná setkání.

A proto mě nikdy nenapadlo, že by to všechno mohlo jednou skončit. Že včerejší večer bude náš poslední. Ale stalo se to. Dnes ráno jsme jeli o něco později, autobus už byl pryč, na zastávce nikdo nebyl. Ani naše kachny. Pak jsme je uviděli. Ležely na silnici vedle sebe, hlavy položené jedna na druhé. Panička zastavila, ale kachny nám neuhnuly. Nehýbaly se. Ležely tam, oči zavřené. Jen dvě malé loužičky krve a potrhané pěří nám sdělovaly smutnou zprávu. Že naše kachny dnes vidíme naposledy. Že je KONEC. Konec jednoho velkého kachního příběhu. Už nikdy je nepotkáme na zastávce, nikdy už si nepřiplavou pro dobrůtku, žádný další večer nám nebudou uhýbat ze silnice. Proč to někdo udělal? Byla to nešťastná náhoda? Nebo jen další z mnoha zlých lidských činů? Někdo to ví určitě. Ale netuší, jak velkému příběhu udělal konec. Pro "něj" to byly jen dvě hloupé kachny na silnici.

Od dnešního rána je naše vesnice o něco menší a chudší. Na rybníku se určitě nějaké kachny zase objeví, ale nikdy už nebudou čekat na autobus.

 

Adresa

Svárov u Unhoště, asi 10 km od Prahy směrem na západ,
hned vedle potoka (pozor, v létě často vysychá)

Facebook

Samozřejmě nás najdete i na facebooku.

Facebook Valentinka kennel facebook

Volejte na mobil:

+420 603815473

Jste zde: Home Počteníčko Twinky vypráví 07 ...