Trošku informací o mně

Trošku o mé osůbce:

Ještě jednou vítejte na těchto jezevčičích stránkách. Jiné téma zde určitě nehledejte.

Jmenuji se Kateřina Benediktová. Na svět jsem poprvé pohlédla v jisté pražské porodnici počátkem roku 1975. Mé dětství prožité v zeleni, v malém činžáku v Praze Dejvicích probíhalo idylicky až do nuceného stěhování v roce 1989. S přechodem do prostředí řepského "panelákova" jsem se nikdy nesmířila. A tehdy se zrodil můj velký sen, odejít pryč z města. Ale tak, aby město zůstalo nablízku. Přece jen, společenský (hlavně večerní) a kulturní život má něco do sebe. A to se mi roce 2002 konečně podařilo. Opustila jsem zaběhnuté pohodlí paneláku a přestěhovala se na venkov nedaleko Prahy. První zima byla ještě dost krušná (zamrzlá voda, nefungující topení, zapadání sněhem a další pohromy), ale vše jsme s pejsky překonali a teď už jen vychutnáváme krásy venkovského života. Procházky po lesích, polích a lukách, hvězdy na noční obloze, blesky při letních bouřkách a jiné krásy matky přírody, které nám městská civilizace odpírá.

Školní život také nic zajímavého nepřinesl a kromě hrozby dvojky z chování za trhání "školních" třešní z 20 m vysoké "školní" střechy (nebýt 2x školní, prošlo by to bez problémů), jsem snad byla vcelku zdárné dítko. Po "odkroucení" osmi let ZŠ v Bílé ulici na Praze 6, jsem ještě s větším či menším úspěchem zvládla střední školu (SPŠ stavební, Dušní ul.). Po dvou nedokončených "vejškách" (stavební a strojní), to bych snad ani neměla říkat, jsem na učení zanevřela a věnuji se pouze tomu druhu vzdělávání, které mě baví. Absolvovala jsem 2 cykly kynologických přednášek na České zemědělské universitě a rekvalifikační kurzy Chovatel psů a Výcvikář a chovatel služebních plemen psů (i když ty nechovám).

K mým dalším koníčkům patří, dnes už nepříliš známá činnost, čtení knih, občas ráda podlehnu divadelní kultuře. Příležitostně mě chytne "tvůrčí střevo" a vyplodím nějaký článek či vyprávění. Samozřejmě výhradně z psího světa. I když poslední dobou má výkonnost podstatně upadá. Ze sportů cokoliv hratelného, hlavně tedy házenou. Kdysi, před dávnými a dávnými věky, jsem za TJ Tatran Střešovice hrála 1. ligu v dresu s číslem 13 :-)) Hudbu takřka žádnou, dříve Queen, Beatles, dnes už nejraději ticho. Pouze v případě velkého splínu či únavy, při dlouhých cestách po psích akcích pomůže jediné - Daniel Landa.

A na závěr pro přehlednost malý výčet:
Jméno: Kateřina Benediktová
Věk: každý rok jiný
Oblíbená barva: tmavě modrá
Neoblíbená barva: fialová
Oblíbené zvíře: pes (to je přepvápko:-)), delfín a jiní kytovci (a vůbec vše, co najdete živého v moři - kromě lidí)
Neoblíbené zvíře: vše co bzučí a píchá (nezabíjím - léto přetrpím)
Těžko snáším: kuřáky, telenovely, diskotéky, TV Nova, bulvár, letní horka, zimu bez sněhu, dovolenou na přecpaných plážích, ranní vstávání, nemožnost odpoledních šlofíků, tlusté maso a čevabčiči, žárlivce a závistivce
Mám ráda: dokumenty na ČT2, Báru Štěpánovou, pořádnou "sněhovou" zimu, hory, moře bez lidí, poctivou letní bouřku a všechny, kteří neberou život moc vážně

Mějte rádi zvířata a jezevčíky zvlášť...
(Ceplecha)

Jak to všechno začalo

Impulsem, kterým jsem se dostala k chovu jezevčíků bylo otrávení mého osmiletého dlouhosrstého jezevčíka Berty na sídlišti, kam jsme se museli přestěhovat z Dejvic. Dostala jsem ho na konci šesté třídy za vyznamenání. Rodiče ho sehnali od herce Iva Niederleho, který jeho otce dovezl ze západní Evropy, ale z nějakých "komunistických" důvodů nesměl tenkrát (r. 1986) do chovu.

Berta při rozbalování vánočního dárku (8 měsíců), Berta ve věku 5-ti let při procházce v Dejvicích (r.1991)

Byl trochu přerostlý (12 kg) a tak jsme se po jeho smrti rozhodli pro pořízení stejného jezevčíka, jenže trpasličího. Na inzerát se nám nepodařilo žádného "trpaslíka" sehnat a proto jsme se obrátili na plemennou knihu ČMMJ, kde v té době pracovala paní Lenka Fairaislová. Poslala nás k chovatelce, která tyto malé pejsky chovala. Předtím nám řekla něco o jejich povaze, chování a charakteru. Velice jemně nám také naznačila, zda bychom nechtěli uvažovat o drsnosrstém trpaslíkovi, hlavně pro jeho povahu. To jsme jako rodina okamžitě zavrhli, jeden takový žil i v našem okolí. Vypadal hrozně, chlupatý, rozježený ( v té době jsme nevěděli, že to není typický reprezentant svého plemene). A tak jsme se vydali podívat na dlouhosrsté trpaslíky. Paní jich měla asi šest, štěňata žádná. Snad za 3 měsíce. Všichni na nás celou dobu zpod gauče štěkali, báli se a kouleli oči. Po přátelské povaze jezevčíků ani stopy. Ale abych jim nekřivdila, za dobu co jezevčíky chovám, jsem poznala pár "dlouhánů" kteří mají povahu výbornou (např. Winnifred Trias, jeho sestry i děti, Ythos v. Rainerschlossl a....). Trochu zklamaní jsme odešli a hned volali paní Fairaislovou, že to nebylo ono a jestli neví o někom jiném. Ani jí nedalo moc práce nás přesvědčit, ať se zajedeme podívat na štěňata drsných trpaslíků. Že zrovna teď (20.12.94) jsou u Domažlic k odběru.

Tak jsme se "na Štěpána" klouzali do lesovny Vytůň pana Tomáše Říhy. Pro nás, kteří jsme v životě neviděli víc jak dva psy pohromadě, to byl šok. Vyřítilo se jich na nás asi dvacet, jeden jako druhý. Všichni nás vítali, olizovali, dožadovali se drbání. V domě pak sídlil zbytek celé smečky, všichni stejně milí a přátelští. Seděli jsme s Říhovými v obýváku, každý na klíně 2-3 jezevčíky, kteří neustále vyžadovali drbaní a po zemi se batolily 3 klučičí fousatý kuličky. Můj bratr stále tvrdil, že se mu nelíbí, ale my ostatní (máma, táta - ten jen do chvíle, kdy měl platit a já) jsme byli nadšeni. Byli neskutečně rozkošní. Jeden z nich nad bráchy vynikal. Byl hrozně zvědavý a aktivní, stále nám kousal šňůrky od bund a tahal tkaničky od bot. A tak jsme si přivezli Valentina (celým jménem Valentin od Vévody Huberta).

Čas běžel, pejsek rostl a vůbec nevypadal jako ten "chlupáč" od sousedů. Srst měl tvrdou, stále přilehlou na těle, na hlavě žádná chocholka, jenom ty vousy měl. Vyrostl z něho sebevědomý a chytrý pes. Když dosáhl jednoho roku, uvažovali jsme, že když už tedy má ty "papíry", jestli s ním něco nezkusíme. Vydali jsme se opět za paní Fairaislovou. Velice ochotně nám vše vysvětlila, jak se zkouškami, s výstavou a se vším co patří k uchovnění.
Asi za dva roky jsme si řekli, proč si nepořídit ještě pěknou fenku, když máme chovného psa. Opět mi velice pomohla paní Fairaislová, která mi doporučila jednu hezkou fenečku na jihu Čech (dnes je z ní už Interšampionka) z chovatelské stanice Vitoraz Honzy Bušty. Guďa (říkáme jí Pižďulka) se zároveň stala zakladatelkou mé chovatelské stanice "Valentinka".

Dnes má Guďa (Good By Mye Love Vitoraz) za sebou již čtyři vrhy a naše smečka se rozrostla na 8 jezevčíků. V červenci 1999 jsem dovezla z Polska od paní Katarzyny Klusak králičí fenku Now Graceful Brzdac, v lednu 2000 k nám přišla od Lenky Fairaislové trpasličí fenka Twinky Kalokagathia (Evropský junior vítěz 2000) a z vrhu po německém šampionovi Eddy von Dinklage jsem si nechala 2 štěňata - pejska a fenku. Nejnovější přírustek je z jara 2003, kdy jsem z Dánska dovezla červenou králičí fenku Sweetax Freckled Fergie.
Navíc, ke všem jezevčíkům, se v naší rodině ještě objevil černý ruský teriér Rosťa (Eros Momart), který má za úkol nás všechny hlídat.

Rosťa (6 měsíců) s Twinky (3,5 měsíce)